Tak to alespoň vidí Mark Henderson, autor nové knihy The Geek Manifesto, která vyšla v Británii před pár týdny a rozproudila diskusi o tom, jakou roli má hrát věda v politickém rozhodování (viz jednu z mnoha recenzí). Henderson zároveň dodává, že vědci musí hlasitě vystupovat na obranu vědu i za posílení její role ve veřejném životě. 

Známkou změny přístupu veřejnosti k vědeckému poznání je už název knihy: slovo "geek", jakož i jemu podobné slovo "nerd", za posledních pár let změnilo význam. Místo dřívějšího pejorativního "šprt" či "podivín" dnes znamená něco mezi "vědec" a "nadšenec", zkrátka člověk intenzivně se zajímající o nějaké technické nebo vědecké téma. (Napadá mě "koumák", ale to také není úplně ono. Přivítám nápady laskavých čtenářů.)

Jak to tedy s vědci a politikou je? Henderson má ze své zkušenosti redaktora pro vědu deníku The Times několik stesků. V britském parlamentu je pouze jeden člověk s doktorátem z přírodních věd a velice málo lidí s technickým vzděláním, zato právníků je tam plno. Politici často provozují "tvorbu důkazů založených na politice" spíš než "tvorbu veřejné politiky založené na důkazech". Nejdříve se rozhodnou, co dělat, a až posléze hledají vědecké důkazy, kterými by své rozhodnutí podpořili. Média a veřejnost neumí rozlišovat mezi solidními vědeckými poznatky a pseudovědou bez důkazů. Následkem toho všeho (nejen) britské veřejné zdravotnictví nesmyslně proplácí homeopatickou léčbu, veřejnost se příliš často nechá vyplašit nepodloženými informacemi o riziku toho či onoho (třeba očkování), a politika nevěnuje pozornost důležitosti vědy jak pro společenský rozvoj a ekonomický růst, tak pro rozhodování o veřejných politikách.

Zato ale jsou vědci - přinejmenším ti britští - stále více schopni a ochotni bít se za financování vědy i za férové nakládání s vědeckými poznatky v médiích a v rukou politiků. Zčásti proto, že lépe pracují s médii, včetně sociálních sítí. Plácne-li některý politik hloupost odporující vědeckému poznání, je relativně snadné mu za pár hodin zařídit veřejnou ostudu; Hendersovona kniha dokládá několik vesměs zábavných epizod. Zčásti to ale vědcům usnadnili politici sami: v britské veřejné správě existuje i přes občasné lapsy relativně silná kultura využívání vědeckých poznatků pro rozhodování. Stát zřídil specializované nezávislé instituce, jejichž úkolem je vyhodnocovat poznatky o tom, co "funguje" a co nikoli ve školství a zdravotnictví. (Od našeho ústavu pro kontrolu léčiv se zdravotnický institut NICE liší tím, že nepovoluje léky, ale aktivně zkoumá efektivitu léčebných postupů.) Vede se tu debata, o tom, zda by se vyplatilo mít takové instituce i pro další oblasti. Už nějakou dobu mají britská ministerstva své vědecké poradce: vědce, renomované v dané oblast, kteří jsou jmenování do vysoké pozice jako poradci pro celé ministerstvo a mají možnost rozporovat tvrzení dané instituce, případně své pochybnosti řešit s ministrem. Vztah mezi nimi a politiky není bezproblémový, ale přesto je jejich přínos zjevný. A konečně v posledním roce či dvou se britská veřejná správa pustila do využívání randomizovaných experimentů (RCT), které se z přírodních věd rozšířily přes ekonomii (především rozvojovou) i do veřejné správy. Vědecké myšlení tedy začíná pronikat přímo do běžného provozu a rozhodování veřejné správy. Stát využívá metody běžné ve vědeckém výzkumu, aby zjistil, jestli jeho vlastní práce má požadované účinky.

Jak by ze srovnání s Británií vyšla Česká republika? Inu, inženýrů a přírodovědně vzdělaných politiků máme dost, počínaje premiérem a ministrem financí. Těžko říct, jestli bychom na tom bez nich byli hůře nebo lépe, ale nezdá se, že naši politici a veřejná správa byli nějak výrazně zapálenější pro vědu a pro politiku založenou na vědeckých důkazech. Dobře o tom píšou mj. Jan Straka a Petr Janský, o financování vědy pak Daniel Münich. Dobrou zprávou je ale NERV - ostatně ekonomové u nás mají tradičně silný hlas. O vědeckých poradcích pro ministerstva či i o využívání RCTs ve veřejné správě si zatím můžeme nechat zdát. Bylo by ale skvělé, kdyby tyto nápady přišly na přetřes v souvislosti se vznikajícím zákonem o úřednících. Roli aktivních zastánců vědy proti nesmyslům u nás soustavně hraje klub skeptiků Sisyfos. Potřebovali bychom ale někoho jako Ben Goldacre, který už léta ve svém skvělém sloupku v deníku Guardian odstřeluje pochybná tvrzení odporující vědě nebo zdravému rozumu, nebo jako Tim Harford, který totéž přístupně a stejně dobře dělá v ekonomické oblasti ve Financial Times a na vlnách BBC.

Ještě nás ale čeká debata o tom, jakou roli má vědecké poznání hrát ve veřejném životě. Hendersonova kniha stojí za přečtení a obsahuje silnou baterii argumentů pro to, abychom vědu brali vážně. Neodpovídá ale na otázku, kde končí slovo vědy a kde už má mít hlavní slovo politika. Měli bychom mít mechanismy, které zarazí politikům plány, které jdou proti vědeckým poznatkům? Nebo je na politicích, aby dělali "suboptimální" rozhodnutí, protože jsou politici odpovědní voličům, nikoli jen vykonavatelé optimálních rozhodnutí? (Na mysl se dere i "aféra Parkanová": měli bychom mít větší jasno v tom, jaké klademe požadavky na důslednost a kvalitu ekonomických odhadů, na kterých stojí finančně významná rozhodnutí státu, a jak závazná ta hodnocení jsou. Ekonomické hodnocení variant hraje obrovskou roli například u donekonečna oživovaných PPP projektů.) A jak dobře jsou politici a veřejnost vybaveni na to, aby rozeznali kvalitní vědeckou práci od pochybné, a aby chápali, že každý vědecký výsledek obsahuje určitou míru nejistoty a nepředstavuje nějakou platonickou pravdu?