V Dialogu iHNed.cz se rozvinula zajímavá a užitečná diskuse o potřebnosti finanční ústavy a v ní obsažené rozpočtové rady.

O co přesně má v případě rozpočtové rady jít není zatím moc jasné. Návrh ústavního zákona se nese v tónu „rada dělá X a Y, detaily stanoví zákon". Vládní prezentace potom tón posunula k „rada může X a Y". Není zatím například známo, co se stane, když se rada vyjádří proti názoru vlády, a čím je vláda vůči radě povinna. Ďábel bude v detailu, který uvidíme až v prováděcím zákoně. 

Jediná další informace je, že rozpočet rady má být nějakých 50 milionů. Protože není úplně jasné, co se za ty peníze má dělat, předestírám několik možností založených na nizozemských a britských zkušenostech.

Rozpočet vládou navrhované rady je v hrubém přepočtu zhruba stejný jako rozpočet britského úřadu pro rozpočtovou odpovědnost (Office of Budget Responsibility - OBR), který vznikl v roce 2011. OBR za ty peníze pořídí 17 zaměstnanců. K čemu jsou dobří?

Hlavním důvodem vzniku OBR byla nedůvěra v nerealistické fiskální předpovědi ministerstva financí. S tím má zkušenosti i Česká republika. OBR připravuje vlastní fiskální a makroekonomické projekce, nezávislé na ministerstvu financí. Na jejich základě vydává hodnocení, zda se vládě podaří nebo nepodaří splnit své vlastní cíle ohledně výše deficitu a dluhu.

Nic víc OBR nedělá, protože na to nemá zdroje a kompetence a protože související práci již mnoho let dělají nezávislé think tanky IFS a NIESR. Navíc zde existuje silná tradice, která říká, že když se politik rozhodne pro opatření, která vyžadují nějaké výdaje, je na opozici a novinářích, aby zjistili, jestli politik je schopen dané opatření zafinancovat, nebo zda to zvýší zadlužení; OBR do toho nemá co mluvit a kontroluje jen realističnost fiskální politiky jako celku. Předsedu OBR jmenuje parlament, ale rozumí se, že by nebylo možné předsedu jmenovat proti přání opozice.

Naopak nizozemský CPB (holandský název by se dal přeložit jako Centrální úřad pro plánování, ale plánování se tam neděje) vznikl v roce 1945, pracuje v něm na stošedesát lidí a jeho kompetence jsou výrazně širší. Mnohem více připomíná výzkumný institut a zabývá se i konkrétními veřejnými politikami - trhem práce, ekonomikou životního prostředí atd. a hodnotí jednotlivá ekonomická opatření vlády - to je funkce, kterou předpokládá i český návrh.

Dokonce se stalo zvykem, že před volbami CPB hodnotí ekonomické návrhy obsažené ve volebních programech stran. Neříká jim, jaký ekonomický přístup zvolit, pouze hodnotí proveditelnost jejich plánů v daném rozpočtovém rámci a realističnost projekcí nákladů a přínosů z jednotlivých opatření. V tom smyslu posiluje demokracii, protože poskytuje voličům jasný obrázek o tom, co ze slibů je smysluplné a udržitelné a co ne.

Vzhledem k tomu, jak často CPB kritizuje vládu a jak je respektovaný, je na této institucí zvláštní jedna věc: je to formálně součást ministerstva hospodářství a jejího ředitele jmenuje vláda.

Holandská a britská rada ale mají mnoho společného:

  • Jejich reputace a tedy i efektivita nespočívají ve formální nezávislosti, ale spíše ve schopnosti přinášet důvěryhodná čísla a dávat najevo, že se nedají vládou ovlivnit.
  • Jsou to instituce značně akademické: obě mají vědecké rady, oběma velí renomovaní ekonomové (prvním šéfem CPB byl nobelista Jan Tinbergen). CPB podrobuje své výpočty de facto recenznímu řízení ze strany specialistů na jednotlivé oblasti. Zpětná vazba z akademické by samozřejmě prospěla i české rozpočtové radě.

Rozpočtové rady tedy mohou být různé co do funkce i postavení. Vláda teď musí přijít s koherentním návrhem, k čemu rada má být a co má dělat. Je zde potřeba kvalitního ekonomického výzkumu relevantního pro rozhodování vlády. Stejně tak by naší politice prospělo, kdyby do předvolebních bojů přibylo důvěryhodné ohodnocení volebních slibů. Těžko ale přes noc postavíme instituci, která tohle všechno dobře a důvěryhodně zařídí. Navíc nejpalčivější je zřejmě potřeba realistických, na ministrovi financí nezávislých makroprojekcí. Ty by vládě zabránily vytvářet nerealistické rozpočty, jaké známe z nedávna. Začněme tedy spíše u obdoby OBR - i když současný návrh počítá s širším záběrem. 

Pro úspěch jakékoli varianty ale bude nejdůležitější, jestli politici vznik nové rady a svůj vztah k ní pojmou tak, aby si mohla vybudovat reputaci jako těleso spolehlivé a neovlivnitelné. Holandská rada si reputaci získala i přesto, že před vlivem vlády není formálně nijak chráněna. Že k k tomu v české situaci nebudou dány podmínky, je největším rizikem, na které by se měla vláda i opozice zaměřit. Zde je několik základních kritérií a návrhů, která by rada a proces jejího vzniku měly odrážet:

  • Nominace: na začátku procesu musí být jasné, jaká kritéria by měli kandidáti na pozice „rozpočtových radních“ (popř. členů vedení instituce) splňovat a jaká práce se od nich očekává. A jestliže mohl v Economistu vyjít inzerát na pozici guvernéra Bank of England, není důvod, aby na pozice rozpočtových radních nevyšly inzeráty v Čechách - nebo třeba rovnou v Economistu.
  • Kritéria: v radě by neměli výkonnou prací být pověřeni akademici, jejichž hlavním cílem je publikovat na vědecké půdě. Ti mohou mít poradní funkci. Rada ale musí mít vlastní analytickou sílu, aby reálnou práci nedělali po nocích stuenti ekonomie schovaní za věhlasná jména radních.
  • Jmenování nesmí být předmětem politického válcování většiny menšinou ve sněmovně.
  • Obsazení: v radě nesmí zasednou ani bývalí politici, ani lidé, jejichž primární zaměstnání je jinde. Žádné ze jmen nesmí vzbuzovat otázky po tom, „za koho“ daný člověk v radě nebo vedení instituce sedí. 
  • Dozor nad radou: musí být jasně stanoveno, co parlament vůči radě a radním může. Doufejme, že i ekonomická obec bude mít sílu zvednout hlas, pokud bude nezávislost rady v ohrožení.
  • Externí poradní funkce: jak píšu výše, radě by prospěl poradní orgán, např. externí poradní sbor složený z hrstky renomovanch ekonomů-akademiků. Stálo by za to poohlédnout se i do zahraničí, klidně do blízkého.

Ostatně bude příjemné překvapení, pokud důvodová zpráva k zákonu bude nějak reflektovat výše zvýšené (nebo jiné) varianty ze zahraničí. Třeba k tomu poslouží i zdroje, na které odkazuji níže. Mimochodem: současný vládní návrh ústavního zákona žádnou důvodovou zprávu nemá (!).

Více se lze dozvědět na těchto místech: